Věří se, že tkaní čínských koberců se vyvíjelo po mnoho staletí a čerpalo vlivy jak z čínského dekorativního umění, tak z tkalcovských tradic sousedních regionů Střední Asie a Tibetu. Za dynastie Čching (1644–1912) se tkaní koberců stalo zavedeným řemeslem a jemně tkané koberce se vyráběly pro císařské paláce, buddhistické chrámy a domy bohatých rodin. Mnoho vzorů odráželo tradiční čínskou symboliku s motivy draků, lotosových květů, pivoněk, netopýrů a oblaků, které představovaly prosperitu, dlouhověkost, ochranu a harmonii.
Hlavní centra tkaní se nacházela v severní Číně, zejména v okolí Pekingu, Tchien-ťinu a Ning-sia, kde přístup k vysoce kvalitní vlně podporoval výrobu silných a odolných koberců s měkkou texturou. Každý region si vyvinul svůj vlastní osobitý styl, ačkoli čínské koberce si obecně udržely rozpoznatelné pro své prostorné kompozice, vyvážené uspořádání a zdrženlivé barevné palety.
Během dvacátého století se čínské koberce staly v Evropě a Severní Americe stále populárnějšími, což vedlo k větší produkci pro export a zároveň si zachovalo mnoho tradičních designových prvků. Většina dnes dostupných historických čínských koberců byla utkána mezi počátkem 20. století a 80. lety 20. století. Od té doby výroba tradičních ručně vázaných čínských koberců výrazně poklesla, takže originální historické exempláře jsou stále více vyhledávané sběrateli a majiteli domů, kteří oceňují jejich řemeslné zpracování, kulturní dědictví a nadčasovou estetiku.